Podobná studie už byla určitě vypracována, mnoho odborných stránek bylo popsáno, předpokládám že padaly výrazy jako "interpersonální rámec" nebo "sociodemografická kauzalita". Já napíšu to, co jsem vypozoroval a napíšu to prostými slovy. Aspoň doufám.
Čas od času se stane, že musím jet na nákup. Dřív jsem tu činnost
opravdu velmi nenáviděl, zejména jsem nenáviděl obchody, kde bylo
nutné nějak komunikovat s prodavačkama. Tam jsem ani nechodil. Děsil
jsem se toho okamžiku, kdy se ke mně otočí znuděná existence za
pultem a řekne "Tak co to budé?" (Od dob super-, hyper- a
podobných marketů mi nakupování až tak nevadí, tam člověk na
prodavače skoro nenarazí, pokud tedy nejde do oddělení lahůdek nebo
uzenin. Tam jsou prodavačky-podavačky stále.
Nyní o 6% méně znuděné než za socialismu.)
Dám příklad: Dejme tomu, že je třeba nakoupit deset položek (nějaké
salámy, sýry, koření, minerálky atd.) Když jdu nakupovat sám, mám
nakoupeno během 15 minut. Proč ten samý nákup trvá mojí ženě 30
minut? A proč, když jdeme nakupovat oba, trvá nákup pětatřicet minut
a oba jsme na pokraji nervového zhroucení?
Včera jsem sám sebe pozoroval při nákupu. Měl jsem na papíře
napsáno: "Sojové maso". Přišel jsem k regálu, našel
"sojové kostky", vzal jsem dva balíčky a hodil je do
košíku. Otázka deseti, nejvejš patnácti vteřin... Totéž i s dalšími
položkami: Najít, vzít potřebný počet, do košíku s tím...
Má žena, narozdíl ode mne, vezme do ruky jeden balíček sojového
masa, který má 125g a stojí (řekněme) 17 korun. Pak vezme druhý,
který má 140 gramů a stojí 19 korun. Následně provádí složité
matematické operace, jimiž hodlá zjistit, který balíček je
výhodnější koupit. Výsledkem těchto výpočtů je to, že do svých úvah
zahrne i třetí balíček, který má 200g a stojí 27 korun. Pokud je u
něčeho napsáno "AKCE", tak se složitost jejích výpočtů
blíží k výpočtům rovnic pátého řádu. Jsem-li v obchodě i já, tak
bývám nekompromisně otázán, který balíček bychom měli koupit.
V tu chvíli jsem už pravidelně zdeptán frontou u váhy v oddělení
zeleniny, osmi důchodkyněmi, které vytvořily chumel u regálu s
majolkou a zablokovaly provoz, harantem co vříská na celý krám,
odbarvenou namalovanou paní, která mi najela košíkem na kotník a
neřekla ani pardon či chlapíkem, který důležitě mluví do mobilu a
nečumí na cestu, takže jen zasyčím, že je mi to jedno. Což je
zásadní chyba, protože manželka kontruje tím, že mi zopakuje všechny
váhy a ceny a když tedy řeknu "TENHLE KUP!", tak následuje
další kolo úvah a dotazů, proč zrovna tenhle.
Vrcholu trýzně dosahuji, když jdeme nakupovat oblečení. Pak bývám
pravidelně konfrontován se třemi, dle mého názoru stejnými, kusy
oblečení a otázkou "Tak co se ti líbí?" Bohužel, odpověď
"je mi to jedno" není uznána, takže používám metodu
náhodného výběru. Ukážu na nějaký kus a řeknu "tohle se mi
líbí". Pokud je manželka obzvlášť v ráži, tak odpoví "A
proč zrovna tohle? Já myslela spíš tohle," a ukáže jiný kus.
"No tak jo, jak chceš..." odpovídám, na což manželka
opáčí: "Ne, vždyť jsi chtěl tohleto, tak koupíme tohleto, já si
jen myslela, že tadyto druhý by ..."
A pak si to musím vyzkoušet...
Ale jistě, věřím, že jsou ženatí muži, pro které je nákup oblečení
radostnou událostí, nadšeně pobíhají po butiku, omakávají látky, ze
které je ten či onen kus vyroben, vyberou si tak patnáct, dvacet
kousků a zavřou se s nimi do kabinky, kde je zkouší a zkouší, pak
opět vyběhnou mezi regály, některé kusy vracejí a místo nich si
berou jiné, které zase zkouší atd., zatímco jejich manželky na ně
čekají u piva. Takoví muži určitě jsou, ovšem nejspíš na jiných
planetách.
Zpět od sci-fi, jakou
muž-co-si-rád-zkouší-oblečení
bezesporu je, k nákupním rozdílům. Empirickými studiemi a
dlouholetým pozorováním jsem dospěl k následujícímu závěru:
Ženy nakupují tak, že vybírají a počítají, co je nejlacinější a
nejvýhodnější. Muž nakupuje tak, aby byl co nejdřív pryč z
krámu.
Ovšem co by to bylo za pravidlo, kdyby nemělo výjimku, že? Takže
pozor: Toto pravidlo neplatí v případě nákupu techniky (muži) nebo
oblečení (ženy). Platí pouze při nákupech běžných potravin a
podobných věcí. Zjistil jsem totiž nebojácným pokusem na vlastní
osobě, že chlápek je schopen prostát dlouhé hodiny u pultu s
elektronikou a zkoumat, zda ten satelit (DVD přehrávač, digitální
foťák, video, mobilní telefon...) se třemi čudlíky vedle sebe je
nějak podstatně jiný než ten s třemi čudlíky nad sebou a které
dálkové ovládání mu padne nejlíp do ruky. Žena zase nějakým záhadným
řízením osudu nikdy nevidí cenovku, pokud je tato přišpendlena k
červeným*) šatům odvážného střihu a její velikosti...
Na úplný závěr je třeba připomenout jedno staré, ale stále platné
pravidlo:
Muž koupí věc v hodnotě 100 korun za 200 korun, pokud ji
potřebuje.
Žena koupí věc v hodnotě 100 korun, kterou nepotřebuje, pokud ji
sežene za 50.
*)
Někdy k modrým, někdy k růžovým, někdy k bílým, někdy k lila,
někdy k tyrkysovým, starorůžovým, vínovým, petrolovým, zeleným,
fialkovým, okrovým a co já vím jaké všechny barvy ženy ještě
rozlišují...
Dne 5.04.2006
Přidej do: Stumble It!
© Martin Malý (aka Arthur Dent) | Design by © 2007 ASH721 | HOSTING 3000GB+unlimited domains za 6 dolarů