Nakupující muž

Podobná studie už byla určitě vypracována, mnoho odborných stránek bylo popsáno, předpokládám že padaly výrazy jako "interpersonální rámec" nebo "sociodemografická kauzalita". Já napíšu to, co jsem vypozoroval a napíšu to prostými slovy. Aspoň doufám.

Čas od času se stane, že musím jet na nákup. Dřív jsem tu činnost opravdu velmi nenáviděl, zejména jsem nenáviděl obchody, kde bylo nutné nějak komunikovat s prodavačkama. Tam jsem ani nechodil. Děsil jsem se toho okamžiku, kdy se ke mně otočí znuděná existence za pultem a řekne "Tak co to budé?" (Od dob super-, hyper- a podobných marketů mi nakupování až tak nevadí, tam člověk na prodavače skoro nenarazí, pokud tedy nejde do oddělení lahůdek nebo uzenin. Tam jsou prodavačky-podavačky stále. Nyní o 6% méně znuděné než za socialismu.)

Dám příklad: Dejme tomu, že je třeba nakoupit deset položek (nějaké salámy, sýry, koření, minerálky atd.) Když jdu nakupovat sám, mám nakoupeno během 15 minut. Proč ten samý nákup trvá mojí ženě 30 minut? A proč, když jdeme nakupovat oba, trvá nákup pětatřicet minut a oba jsme na pokraji nervového zhroucení?

Včera jsem sám sebe pozoroval při nákupu. Měl jsem na papíře napsáno: "Sojové maso". Přišel jsem k regálu, našel "sojové kostky", vzal jsem dva balíčky a hodil je do košíku. Otázka deseti, nejvejš patnácti vteřin... Totéž i s dalšími položkami: Najít, vzít potřebný počet, do košíku s tím...

Má žena, narozdíl ode mne, vezme do ruky jeden balíček sojového masa, který má 125g a stojí (řekněme) 17 korun. Pak vezme druhý, který má 140 gramů a stojí 19 korun. Následně provádí složité matematické operace, jimiž hodlá zjistit, který balíček je výhodnější koupit. Výsledkem těchto výpočtů je to, že do svých úvah zahrne i třetí balíček, který má 200g a stojí 27 korun. Pokud je u něčeho napsáno "AKCE", tak se složitost jejích výpočtů blíží k výpočtům rovnic pátého řádu. Jsem-li v obchodě i já, tak bývám nekompromisně otázán, který balíček bychom měli koupit.

V tu chvíli jsem už pravidelně zdeptán frontou u váhy v oddělení zeleniny, osmi důchodkyněmi, které vytvořily chumel u regálu s majolkou a zablokovaly provoz, harantem co vříská na celý krám, odbarvenou namalovanou paní, která mi najela košíkem na kotník a neřekla ani pardon či chlapíkem, který důležitě mluví do mobilu a nečumí na cestu, takže jen zasyčím, že je mi to jedno. Což je zásadní chyba, protože manželka kontruje tím, že mi zopakuje všechny váhy a ceny a když tedy řeknu "TENHLE KUP!", tak následuje další kolo úvah a dotazů, proč zrovna tenhle.

Vrcholu trýzně dosahuji, když jdeme nakupovat oblečení. Pak bývám pravidelně konfrontován se třemi, dle mého názoru stejnými, kusy oblečení a otázkou "Tak co se ti líbí?" Bohužel, odpověď "je mi to jedno" není uznána, takže používám metodu náhodného výběru. Ukážu na nějaký kus a řeknu "tohle se mi líbí". Pokud je manželka obzvlášť v ráži, tak odpoví "A proč zrovna tohle? Já myslela spíš tohle," a ukáže jiný kus. "No tak jo, jak chceš..." odpovídám, na což manželka opáčí: "Ne, vždyť jsi chtěl tohleto, tak koupíme tohleto, já si jen myslela, že tadyto druhý by ..."

A pak si to musím vyzkoušet...

Ale jistě, věřím, že jsou ženatí muži, pro které je nákup oblečení radostnou událostí, nadšeně pobíhají po butiku, omakávají látky, ze které je ten či onen kus vyroben, vyberou si tak patnáct, dvacet kousků a zavřou se s nimi do kabinky, kde je zkouší a zkouší, pak opět vyběhnou mezi regály, některé kusy vracejí a místo nich si berou jiné, které zase zkouší atd., zatímco jejich manželky na ně čekají u piva. Takoví muži určitě jsou, ovšem nejspíš na jiných planetách.

Zpět od sci-fi, jakou muž-co-si-rád-zkouší-oblečení bezesporu je, k nákupním rozdílům. Empirickými studiemi a dlouholetým pozorováním jsem dospěl k následujícímu závěru: Ženy nakupují tak, že vybírají a počítají, co je nejlacinější a nejvýhodnější. Muž nakupuje tak, aby byl co nejdřív pryč z krámu. Ovšem co by to bylo za pravidlo, kdyby nemělo výjimku, že? Takže pozor: Toto pravidlo neplatí v případě nákupu techniky (muži) nebo oblečení (ženy). Platí pouze při nákupech běžných potravin a podobných věcí. Zjistil jsem totiž nebojácným pokusem na vlastní osobě, že chlápek je schopen prostát dlouhé hodiny u pultu s elektronikou a zkoumat, zda ten satelit (DVD přehrávač, digitální foťák, video, mobilní telefon...) se třemi čudlíky vedle sebe je nějak podstatně jiný než ten s třemi čudlíky nad sebou a které dálkové ovládání mu padne nejlíp do ruky. Žena zase nějakým záhadným řízením osudu nikdy nevidí cenovku, pokud je tato přišpendlena k červeným*) šatům odvážného střihu a její velikosti...

Na úplný závěr je třeba připomenout jedno staré, ale stále platné pravidlo:

Muž koupí věc v hodnotě 100 korun za 200 korun, pokud ji potřebuje.
Žena koupí věc v hodnotě 100 korun, kterou nepotřebuje, pokud ji sežene za 50.

*) Někdy k modrým, někdy k růžovým, někdy k bílým, někdy k lila, někdy k tyrkysovým, starorůžovým, vínovým, petrolovým, zeleným, fialkovým, okrovým a co já vím jaké všechny barvy ženy ještě rozlišují...

Dne 5.04.2006

Twittni

Přidej do: asdf.sk StumbleUpon Toolbar Stumble It!

Komentáře