Bloggit aneb Cesta tam a zase zpátky

Jste mladí nadšení bloggeři a chystáte se právě – spolu s dalšími třemi tisícovkami bloggerů, co si založili svůj blog tenhle týden – zkusit onen opojný pocit, který dá člověku jen sledování zelené šipky na TopListu? Poslyšte tedy vyprávění starého zbrojnoše...

Od vydání prvního příspěvku na mém prvním veřejném blogu (ne, to není tenhle) uplynuly už tři roky. Dalo by se říct, že jsem pamětník... Neuctiví by mě mohli označit za vykopávku, puubertální autorky blogísků o Tokio Hotelu mohou dokonce říct, že jsem trapná vykopávka. Anebo "zoufalec co neunesl popularitu". Nebo i "tragéd, co neunesl, že není populární, jak si myslel". Anebo konečně "ublížená legenda" (tohle mám nejradši).

A povinností nás, zapšklých legend, je přeci předávat zkušenosti vám, mladým, nadšeným, abychom mohli sledovat, jak opakujete stejné chyby a radovat se z vědomí, že jsme to říkali.

Takže jak vypadal takový životní cyklus blogu? Co vás nejspíš nikdy nepotká, protože 70% blogů vyšumí, zmizí a zemře po pár týdnech a 29% jich nikdy nepřekročí návštěvnost srovnatelnou s komorními recitály soudobé vážné hudby. Ale přeci jen existuje pravděpodobnost (tak jedna ku pěti stům), že se stanete známými a čtenými, takže pro toho jednoho je tu následující článek, a zbývajících 499 čtenářů může jít jinam.

  1. Prvotní okouzlení: Začínající blogger vidí svůj článek na webu a vědomí, že jej vidí i ostatní, ho příjemně šimrá. Pak přijde první člověk! Pak první komentář. Pak na blog někdo odkáže. Pak se o něm zmíní! Jůůůů! Člověk v této fázi mívá v souvislosti s blogem slovní zásobu Krtečka ("Jů, aha, hehe, chichi, hele...") – a když ne slovní zásobu, tak jeho uvažování určitě. Příspěvky se točí okolo faktu, že "to píše".
  2. Počáteční nadšení: Další bloggeři odkazují, citují, návštěvnost na TopListu stoupá, už jsem čtyřicátý, třicátý, dvacátý... (V době, kdy jsem byl v této fázi, nešlo být horší než padesátý, víc blogů zkrátka nebylo.) První měsíc existence. Prvních tisíc lidí. Nejčastější téma: Blog. Jo a taky pak vše, o čem bloggerovi stojí za to psát, tj. prakticky naprosto cokoli.
  3. Budování státu: Pílí k proslulosti, častým publikováním k vysoké návštěvnosti! Pomalu vykrystalizují témata a styl. Komentáře jsou nyní téměř pravidlem, člověk si nainstaluje RSS čtečku a dá si do ní dalších 32 bloggerů, jejichž články čte ihned poté, co jsou vydány a komentuje je, i kdyby mu měla ruka upadnout. Doporučené komentáře: Tak toto bych mohl podepsat, Souhlasím, Moc se mi to líbí, piš dál a Já jsem o tomto tématu už taky psal u sebe (+ odkaz)
  4. Upevňování panství: Blogger došedší do této fáze je tzv. etablovaný. Ostatní o něm vědí, on už ani nemusí do komentářů psát svoje URL, návštěvnost ho přestává uvádět do extáze (její vzrůst bere zkrátka jako fakt). Na blogu se objeví první silně nesouhlasné komentáře od kultivovaných kolegů bloggerů (v té době stejně nechodí číst nikdo jiný než kolegové bloggeři) a může se rozhořet první blogwar. Člověk zjistí, že ne všichni "kolegové bloggeři" jsou "kolegové" a poprvé si uvědomuje, že jeho čtenáři nemusí vždy pochopit jeho slova tak jak je myslel. Nejpozději v tuhle chvíli začne rozlišovat, že s Pepou jo a s Vlastou ne, a zařadí se do nějaké blogogrupy lidí, jejichž myšlení a psaní je mu blízké. A pokud se nezařadí, tak je tam zařazen ostatními. Ve čtečce má kolem osmdesáti dalších blogů a zjišťuje, že už je vlastně ani nestíhá číst.
  5. První deziluze: Po třech měsících v TOP10 TopListu už nějak není kam stoupat. Každý článek si přečte tisícovka lidí, u každého je minimálně deset komentářů, je to fajn, ale co z toho? Ze čtečky je vyhozeno dvacet mrtvých blogů a třicet těch, jejichž články člověk už ani nějak nečte, jen prokliká nadpisy, jestli ho něco nezaujme. V diskusích vznikají řádné přestřelky, protože začnou převažovat náhodní čtenáři nad pravidelnými. V téhle fázi mě nenapadlo, že diskuse nejsou vždy věcné a že je spousta takových, co si přišli prostě jen "zarýt". Že jim nesednul můj styl, můj názor nebo jim prostě jen připadá malicherné něco, o čem píšu. Objevili se první poraděnkové, kteří psali: "O tomhle nepiš!" Snažil jsem se vysvětlovat, že stránky jsou moje, jenže hrách na stěně drží líp...
  6. Druhá deziluze: Propadl jsem pocitům marnosti a říkal jsem si: K čemu to všechno? Poprvé jsem zauvažoval o tom, že stránky zruším, poprvé se objevili lidé, co mi psali "piš dál", poprvé se objevili jiní lidé, co psali o tom, že na blogu strpím jen ty, kteří se mnou souhlasí. Další vám píšou, že "jste je zklamali". Opět marné vysvětlování, opět rozčilování, stěnu už mám od hrachu celou potlučenou...
  7. Jánošíkova babička: Proč házet hrách na stěnu, když ho můžu házet jiným pod nohy...?
  8. Únavné dohasínání: Autocenzura už funguje tak, že z jednoho odstavce jsou čtyři. Nemůžete napsat "v noci je tma", protože se objeví spousta komentátorů, kteří vám dokazují, že u nich v pokoji je v noci světlo, neboť mají lampičku – takže musíte dopsat odstavec s výjimkama a upozorněním, že víte, že někde může být světlo, ale že jste měl na mysli určitou "obecnou" noc. A dozvíte se, že obecná noc neexistuje. Napíšete: "Jsem v Benešově, tedy ve středních Čechách" – odpoví vám, že střední Čechy nejsou jen Benešov. Napíšete o pěstování kaktusů a dozvíte se, že člověk, který si myslí, že střední Čechy jsou jen Benešov, by vůbec o kaktusech psát neměl... Stejně jako se bzučení komára stává výraznějším a výraznějším a člověk za chvíli není schopen vnímat nic jiného než to otravné bzučení, tak za chvíli vnímáte především komentáře prudičů.
  9. Blogová cyklofrenie: Jedete autem a říkáte si: Jé, tady je hezká krajina, o tom bych mohl napsat. Zastavíte, vyfotíte si krajinu, jedete dál, v duchu si sumírujete ten hezký článek, je vám dobře na duši, přijedete, sednete k blogu a nenapíšete nic. Většina nových článků projde cestou "nápad – zpracování – znechucení z autocenzury" nebo "nápad – zpracování – rezignace z marnosti" a skončí mezi nikdy nevydanými. Pokud něco projde sítem, dozvíte se v diskusích nikoli to, co si ostatní myslí o té věci, ale co si myslí o vás. Střídají se záchvaty blogerského nadšení s pocitem marnosti.
  10. Hledání stromu: Marnost dostoupila vrcholu, blog pomalu skomírá, nadávají vám u článků, co jste napsali před rokem za to, že jim neodpovídáte, dovídáte se o sobě, že jste se změnili a že už nepíšete tak dobře jako dřív, že jste zapšklí a otravní jedinci, permanentně naštvaní a negativističtí, že jste něco neunesli, cosi nezvládli, že se stylizujete do role mravokárce, ublíženého, autority, celebrity, nepochopeného, nezávislého, objektivního, rozčileného, demokratického, unaveného ... Když napíšete "polibte mi všichni už prdel", tak se dozvíte, že se stylizujete do role vulgárního odmítače. Jo a taky vám pár lidí napíše, že jste je zklamali.
  11. Pověste ho vejš: Blog je zavřen, pár lidí vám napíše, že to rádi četli a že škoda, ovšem vám je v tu chvíli opravdu fajn. Vypsaní do bezvědomí a unavení z diskusí si říkáte, že už nikdy nenapíšete nic víc než "Hello world" a prázdná textarea ve vás vzbuzuje akutní dávivý reflex. Ve čtečce zůstalo pět blogů, které ještě čtete... pak jen čtyři... tři...
  12. Prozření: Jste tam kde jste byli na začátku, ale bohatší o spoustu zkušeností k nezaplacení. Víte teď o sobě vše, co jste nepotřebovali vědět a víte o internetovém světě vše, co jste nechtěli vědět.
A to se vyplatí! Staňte se bloggerem hned teď! Až do konce dubna ke každému založenému blogu dostanete podepsanou odvážnou fotku admina blog.sme.sk, pózujícího před serverem! :)

A co se stane, když to celé projdete? Můžete začít zase od začátku? Lze tu cestu nějak změnit? Můžete překonat nechuť k veřejnému psaní a autocenzuru?

Nevím. Právě pracuji na odpovědi.

PS: Po dopsání tohoto článku mě napadlo, že bych jej mohl nechat v nevydaných... :)

Dne 9.04.2006

Twittni

Přidej do: asdf.sk StumbleUpon Toolbar Stumble It!

Komentáře

[1] (matejcik ) 21.01.2007, 15:54:59 [X] [D]
kde se mám registrovat jako zájemce o tu fotku? :ep

[2] (ngvadi ) 05.03.2007, 13:34:50 [X] [D]
ach, Athure, proč mi sakra nejednou připadá, že to všechno znám...