Misantropův slabikář III

Podruhé podle Watzlawicka, tentokrát pro tu paní, co mi neustále tvrdí, že lidé jsou v jádru dobří. S drobnými komentáři a asociacemi okolo.

Peter Schmid: Moc, jak zní argument, je zlá; proto se jí vzdávám, ne zcela, ale tak jak jen mohu. Chrání mne můj přítel. Ten má moc, a proto je zlý. Má mé opovržení; nenávidím ho, a přesto mu musím podat ruku. Jsem bezmocný, protože chci být dobrý; proto má můj zlý přítel nade mnou moc. Odsuzuji ho za to, co dělá jako mocipán, a přesto se celý třesu, že by mohl klopýtnout. protože když klopýtne můj ochránce, což by mu jako zlému patřilo, padnu i já, dobrý. (Hezký příklad ambivalence; srv. postoj Evropy k USA – rozežraná Evropa si užívá padesáti let bezpečí, protože tu špínu za ni dělají USA. Připomíná to bojovníky proti globalizaci a konzumu z prvního ročníku vysoké školy – dobře napapaní a za peníze svých rodičů studující zpovykaní "zachránci světa". – pozn. aut.)

Pojmy jako důvěra, spravedlnost, normalita, moc a další mají tendenci vyústit do paradoxních situací. Moci je třeba se vyhýbat, protože je zlá. Opět ožívá utopická idea společnosti, která se obejde bez moci a násilí (srv. pravdaláskové hippie blábolily na blog.respekt.cz – pozn.aut.). Tato idea plodí (zdánlivě paradoxně) velmi patologické formy moci, které se vyznačují subtilní nelidskostí. Znovu je oprašována Rousseauova zastaralá teze o dobrém, přírodním člověku a o společnosti, která ho kazí; je nabízena jako moudro, na které se právě teď přišlo. Ovšem stejně jako za Rousseauových časů zůstává přitom nejasné, jak je možné, že celek všech přírodních, dobrých lidí může vůbec vytvořit takovou zlověstnou, temnou moc, která je zodpovědná za všechen útlak, duševní nemoci a sebevraždy, rozvody, alkoholismus, kriminalitu, genocidy, ... (Napadá mne srovnání: Když je Bůh dobrý, proč tedy dopustí války? Kacířská odpověď: Právě proto, že je dobrý! – pozn.aut.)

Karl Popper, "Otevřená společnost a její nepřátelé" – Ráj šťastné, primitivní společnosti, který mimochodem řečeno nikdy neexistoval, je ztracen pro všechny, kdo pojedli ze stromu poznání. "Čím víc se snažíme obracet k heroickému období kmenové společnosti, tím bezpečněji se ocitáme u inkvizice, tajné policie a zromantizovaného gangsterství."

O psychiatrických pacientech: Ať budeme chtít uchopit pojem "normality" z jakéhokoli hlediska (lékařského, psychologického, filosofického, ...), v praktické rovině půjde vždy o stupeň pacientova přizpůsobení se skutečnosti. Pod těmito zdánlivě naprosto jasnými slovy ("každý ví co je skutečné") se vybaví chování, které je v souladu se zásadními, zcela konkrétními normami. A nejdůležitější z těchto norem je ta, že by se jimi měli všichni řídit spontánně, nikoli vynuceně. Což znamená právě to, že se člověk paradoxně musí chovat spontánně správně – pokud se tak nechová, je pacientem. Pomoc mu ale nesmí být vnucena, protože by nešlo o spontánní jednání. (Srv. Heller, Hlava XXII)

Heslo "osvobození od moci", které se musí dodržovat za všech okolností, vyžaduje ta nejpodivnější, téměř schizofrenní popření jistých aspektů skutečnosti, čímž se terapie může změnit ve svou vlastní patologii. (Kdo říkal, že čím větší svoboda, tím větší klacek musí být?)

Dne 9.10.2007

Twittni

Přidej do: StumbleUpon Toolbar Stumble It!